Možná mě znáte jako interiérovou designérku. Znáte moje návrhy, skici, moodboardy a vizualizace. Možná jsme spolu řešili, jak navrhnout kuchyň, jak uspořádat dětský pokoj, zádveří nebo jenom barevné ladění jednotlivých prvků vašeho domova. Ale je tu ještě jedna část mé práce i mého zájmu, o které zatím nevíte.

Zajímá mě totiž nejen to, jak se nám žije doma, ale také to, jak se nám žije venku.

A právě proto dnes udělám na svém blogu trochu neobvyklou odbočku... S věkem a snad i díky zkušenostem jsem dospěla k názoru, že nastal čas na další krok v mém osobním životě. A tím je rozhodnutí kandidovat v letošních komunálních volbách do zastupitelstva mého rodného města, kterým je Letohrad. Z vlastního přesvědčení a konkrétních důvodů jsem se rozhodla pro politické uskupení Zelená pro Letohrad.

Komunální politika u nás doma nikdy nebylo cizí téma, ba naopak. Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo běžnou součástí života přemýšlení o tom, jak město funguje, co by se dalo zlepšit a kolik práce za tím vším stojí. Tohle všechno bylo a je předmětem téměř každodenních rozhovorů a diskusí v naší rodině. Někteří z vás vědí, že můj tatínek věnoval komunální politice Letohradu v podstatě celý svůj život, a to úctyhodných 50 let. Kolik času, energie a často i osobních kompromisů to znamenalo, si asi umí představit jen málokdo. A přes všechny nesnáze, nelehká rozhodnutí nebo nepopulární kroky viděl v práci pro město vždycky smysl. Komunální politika byla, je a pravděpodobně navždy zůstane jeho celoživotní vášní. Pyšně proto můžu říkat, že právě díky němu můžeme v Letohradě obdivovat spoustu jeho nesmazatelných stop, které zapsal do historie našeho města. Díky, tati!

Ukazuje se, že tahle vášeň je nejspíš dědičná a jak říká moje mamka "Geny nevyčůráš." Před sto lety, v roce 1926, totiž kandidoval do obecního zastupitelstva tehdejšího Kyšperka i můj pradědeček Josef Ficenec. A uspěl. Letos je to přesně 100 let. 

Rozhodla jsem se to zkusit taky, protože to beru jako přirozené pokračování něčeho, co u nás doma vždycky mělo své místo.

Dlouhodobě sleduju, co se v Letohradě děje, zajímám se o veřejný prostor, zeleň, rozvoj města i to, jak jednotlivá rozhodnutí ovlivňují každodenní život jeho obyvatel. Chodím na jednání zastupitelstva, čtu zápisy z rady města, osadních výborů i jiných orgánů, a tak vím, kdo za čím stojí, stejně jako to, kdo za poslední čtyři roky neudělal pro město vůbec nic nebo maximálně zvedal jednou za čtvrt roku ruku, ale s žádnou vlastní iniciativou nepřišel. 

Letohrad je moje rodné město. Žiju tady, mám ho ráda a záleží mi na tom, jak bude vypadat a jak se v něm bude žít za deset, dvacet nebo třicet let nejen mé rodině. 

Možná se ptáte, co má kandidatura do zastupitelstva společného s interiérovým designem. Pro mě vlastně docela hodně. Když navrhuju interiér, přemýšlím o tom, jak se v něm budou lidé pohybovat, co potřebují, kde se budou potkávat, kde si odpočinou a co jim bude každodenní život usnadňovat. A úplně stejně přemýšlím o městě. Jen v trochu jiném měřítku. I tady totiž záleží na tom, jak spolu jednotlivé části fungují. Jestli se nám dobře chodí pěšky. Jestli jsou ulice příjemné i v horkém létě. Jestli máme dostatek zeleně. Jestli centrum není jen parkovištěm, ale také prostorem, kde chceme trávit čas.

A právě urbanismus a kvalitní veřejný prostor mě dlouhodobě baví a zajímají. Možná i proto si při procházkách městem všímám věcí, kolem kterých ostatní jen projdou. Jsem člověk, který se ptá, hledá informace a přemýšlí, jestli by některé věci nešly dělat lépe a především jak. Je to další způsob, jak se podílet na prostředí, ve kterém žijeme a protože stejně jako u interiéru podle mě platí, že na detailech záleží.

To všechno dohromady totiž vytváří místo, kterému říkáme domov.