Jedna z nejcitlivějších částí práce interiérového designéra není výběr barev ani rozmístění nábytku. Ve skutečnosti často přichází až ve chvíli, kdy je návrh téměř hotový a začínají přibývat další a další "malé úpravy".

"A nevešla by se tam ještě jedna skříň?"
"Tahle dlažba byla zrovna ve slevě."
"Známí mají černé baterie, tak bychom je možná chtěli taky."

Každé z těch přání samo o sobě dává smysl. A právě proto je někdy těžké poznat moment, kdy se z přirozeného přizpůsobování návrhu začíná stávat jeho postupná destrukce.

Samozřejmě, klient má naprosté právo ovlivňovat podobu svého budoucího domova. Interiér by neměl být přehlídkou ega designéra ani prostor, kde musí všechno vypadat jako z katalogu. Dům nebo byt musí především fungovat pro lidi, kteří v něm budou každý den žít. Jenže kvalitní návrh není náhodná skládačka jednotlivých hezkých věcí. Je to promyšlený celek, kde spolu souvisí dispozice, světlo, materiály, barvy, proporce i atmosféra prostoru.

Designér má sloužit klientovi, o tom není sporu, ale klient si designéra vybírá především kvůli jeho odbornosti, zkušenostem a jistě i stylu a výsledcích dosavadní práce. 

Interiérový design není obchod se zbožím, ale služba založená na kreativitě, vzájemném respektu a důvěře.

Velká část klientů dnes přichází s množstvím inspirací z Pinterestu nebo sociálních sítí. Je to fajn, protože na začátku po klientech stejně chci, aby mi ukázali pár inspirativních obrázků jaké interiéry se jim líbí nebo nelíbí. Pomáhá mi to pochopit jejich vkus i životní styl. Problém nastává ve chvíli, kdy se člověk snaží spojit dohromady několik úplně odlišných světů.

Je spousta změn, které jsou během návrhu naprosto v pořádku a často interiér ještě zlepší. Typicky jde o úpravy vycházející z reálného života klientů. Potřeba větší pracovní plochy v kuchyni, více úložných prostor v zádveří nebo změna materiálů kvůli rozpočtu. Pokud klient řekne, že doma každý den vaří, pracuje z domu nebo potřebuje praktičtější řešení kvůli dětem, je to důležitá informace, která pomáhá vytvořit ještě lepší domov.

Myslím si, že dobrý interiérový designér by neměl klientovi automaticky odkývat každé přání (to může jít rovnou za projektantem), ale měl by s ním vést diskusi a vysvětlit své důvody a obavy. 

Kvalitní spolupráce vzniká hlavně díky důvěře a schopnosti otevřeně vysvětlit, proč některá řešení fungují a jiná už mohou prostoru spíš uškodit.

A i když to možná není vždy to, co chce klient slyšet, právě v tu chvíli často vzniká interiér, který bude dobře fungovat nejen na vizualizaci, ale hlavně v každodenním životě. A právě proto někdy opravdu platí, že méně je více.