Tenhle článek bude víc osobní než ty předešlé, ale možná se v něm najdete i vy. Tradááá, dnes je mi 40. A přemýšlím, jaký byl můj dosavadní život. Je v něm velký kus cesty, spoustu rozhodnutí, slepých uliček i momentů, kdy jsem začala přemýšlet i dělat věci jinak. A teď si každý den uvědomuju, jak mám krásný život.

Přemýšlím nad tím, co jsem zatím prožila. Ohlížím se a možná poprvé opravdu vnímám, co všechno už je za mnou, a trochu neskromně přiznávám, co jsem dokázala.

Co všechno se vejde do čtyřiceti let? Když se nad tím zamyslím, není to jen o "velkých milnících" jako je škola, práce, děti 1 a 2, projekty... ale mezi nimi je spousta drobných kroků, které mě ovlivňovaly a tvořily moji osobnost vlastně možná ještě mnohem víc.

Rozhodnutí, která nebyla jistá. Období, kdy jsem nevěděla, jestli jdu správně. Momenty, kdy by bylo jednodušší to vzdát, ale já to neudělala, protože to zkrátka nemám v povaze. A pak taky radosti. Ty tiché, každodenní, které se neukazují navenek, ale zůstávají uvnitř.

Dnes stojím na místě, které jsem si dřív ani neuměla představit a možná o něm ani nesnila. Vím víc o tom, co chci. Ale možná ještě víc o tom, co nechci. Umím si věci zjednodušit. Umím říct ne. A umím si víc vážit klidu. Moje práce, moje směřování i to, jak přemýšlím o prostoru, lidech a životě… to všechno se postupně propojilo. Už to nejsou oddělené světy. Je to celek, je to 40 let mého života.

Co se změnilo (a co zůstalo)

Dřív jsem měla pocit, že musím všechno stihnout. Že je potřeba někam dojít, něco dokázat. Dnes vím, že život není seznam úkolů. Je to opravdu cesta a někdy i dost trnitá, ale chci po ní jít stále dopředu. Mám pořád chuť tvořit a touhu neustále měnit svět k lepšímu.I když to bude jenom po malých krůčcích a bude mě to stát hodně energie. Vím, že chci pokračovat v tom, co mi dává smysl. Dělat věci, které mají přesah. Být užitečná společnosti a tvořit prostředí, ve kterém se lidem lépe žije. Trochu jiným způsobem se o to pokusím na podzim. A i když to nevyjde, chci i nadále pokračovat v osvětě ať už o interiérovém designu, ochraně životního prostředí nebo důležitosti kvalitního veřejného prostoru.

Ale taky chci trochu víc myslet na sebe, dovolit si zpomalit, užívat si čas s dětmi, manželem i rodiči, kteří jsou pro mě obrovskými životními vzory. Možná právě tohle je pro mě největší dar čtyřicítky: vědomí, že nepotřebuju všechno. Stačí si jenom dobře vybrat. 

Kdybych měla sfouknout 40 svíček a něco si přát, bude to asi tohle... Abych nepřestávala toužit po vědění. Aby mě život pořád bavil. Abych měla neustále radost z maličkostí, ať už v rodinném životě i v práci. Protože i do budoucna chci skládat svoji životní mozaiku právě z takových úžasných malinkých střípků.

A to zní jako docela dobrý plán, co myslíte?